Dnes zachraňuje životy jako hasič.
Fotbalovou obec šokoval jeho konec v FK Pohronie. Prý rozvracel kabinu a vyvolával konflikty, za což ho vedení klubu vyhodilo.
Fanoušci v Žiaru nad Hronom ho znají jako přátelského člověka. Srdciaře, který bojuje za svůj milovaný klub. Jeho konec proto vyvolal vášně.
LUKÁŠE PELLEGRINIHO (33) i po více než roce trápí, jak nešťastně v Pohroní skončil. Na fotbal však nezanevřel. Své zkušenosti předává ve čtvrtoligovém klubu FK Sitno Banská Štiavnica.
Přešel jsem na dráhu funkcionáře. Důvěru mi dal malý amatérský klub v Banské Štiavnici. Zastávám zde několik funkcí najednou. Jsem sportovní ředitel, trenér áčka a věnuji se dětem v jejich fotbalovém rozvoji.
I hrajete?
Když člověk miluje fotbal, nedá se hned přestat. Udržuji se proto v kondici a pravidelně nastupuji na hřiště. Je to však jen pasí, hraji jako amatér.
Máte také civilní zaměstnání?
Ano, pracuji jako hasič. Nenudím se, mám toho moc. Na prvním místě však pro mě je a vždy bude rodina. Mám úžasnou a tolerantní manželku, která mi dává prostor realizovat se.
Rodiče mě vychovali tak, abych vždy pomáhal. Hasičský a záchranný sbor proto vnímám jako zaměstnání, kde se mohu realizovat a pomáhat.
Lukáš Pellegríni vlevo dole. (Autor: archiv – František Páleník)
Co je pro vás základem fungování v kolektivu?
Prioritou je parta. V Pohroní jsem si zakládal na tom, abychom se těšili z každého tréninku a zápasu. Stejně tak nyní v práci je na prvním místě kamarádství.
Vztahy musí být vždy nejvyšší. A to jsem se snažil a snažím přenést i do FK Sitno Banská Štiavnica.
Po podzimní části jste ve čtvrté lize na prvním místě tabulky. Čemu za to vděčíte?
Jak říkám, jsme skvělá parta. Dobrých výsledků může dosáhnout pouze ten tým, který má radost ze hry. A to v Banské Štiavnici platí na sto procent.
Po mém konci v Pohroní za mnou přišli chlapci, kteří jsou stejně charakterově naladěni. A navíc skvělí fotbalisté. Ján Nosko, Lukáš Tesák nebo Patrik Jacko, všechno jsou to kluci, kteří by se i dnes neztratili v ligovém mužstvu. Co se týče charakteru, určitě.
Na čtvrtou nejvyšší soutěž máte skvělý kádr. Cílem je postup?
V první řadě se těšíme ze společných chvil. Že můžeme být spolu.
Když se na to podíváme z jiné strany, jsme sportovci a každý zápas chceme vyhrát. Vyšší soutěž však vyžaduje vyšší nároky. Všechno se odvíjí od ekonomického hlediska.
Pokud bude klub finančně stabilizovaný, určitě do vyšší soutěže pojedeme. Vždyť proto hrajeme fotbal. Abychom vyhrávali a postupovali. Všechno se však ukáže po sezóně.
Víme, že šťavnický fanoušek si zaslouží vyšší soutěž. A my uděláme všechno proto, abychom naplnili cíle.
Jsme však nohama na zemi a jsme v první řadě realisté. Jak říkám, na prvním místě je, abychom byli kamarádi. Protože, pokud bychom postupem doplatili na neshody v kabině, určitě do toho nepůjdeme.
Proč si tolik zakládáte na vztazích? Nerozhoduje zápasy kvalita na hřišti?
Ne vždy. Největší úspěch v historii Pohroní, postup do Fortuna ligy, jsme vybojovali hlavně díky partii.
Těšili jsme se z maličkostí. Z toho, že jsme přátelé. A pak přišly i výsledky. Na hřišti jsme jeden za druhého nechali duši. Soupeřili jsme proti klubům s mnohem většími rozpočty, ale zdolávali jsme je srdíčkem.
S trenérem Němcem v Banské Štiavnici. (Autor: FK Sitno)
Říkali jste, že fotbal hrajete jen jako amatér. Na který moment profesionální kariéry vzpomínáte nejraději?
Pánu Bohu jsem vděčný, že téměř patnáct let jsem hrál profesionálně. Děkuji, že mi to umožnil. Každý jeden klub a zápas, i prohraný, mi dal hodně.
Hezkých momentů bylo více, ale husí kůži mám, když si vzpomenu na otevírající gól na novém stadionu v Žiaru nad Hronom.
Pohroní vždy bylo a je moje srdeční záležitost. Později jsme postoupili do Fortuna ligy, což nikdo nečekal. Mnoho lidí nám nevěřilo, ale my jsme to dokázali.
Na naše zápasy ve druhé a později i první lize chodila spousta lidí. Plný stadion. Bylo to nejkrásnější období mé kariéry.
A co horší momenty?
Srdce mi zlomilo, jak jsem z Pohroní odešel. Nepředstavoval jsem si to ani v nejhorším snu. Pokud by mi někdo řekl, že v milovaném klubu skončím takhle, vysmál bych se mu.
Nečekal jsem, že se s funkcionáři, fanoušky a spoluhráči rozloučím takto nedůstojně. Představoval jsem si to úplně jinak.
